Příběh ze života: Jak jsem zjistil, kým je doopravdy náš stážista
První den, kdy k nám nastoupil, jsem měl pocit, že je průhledný. Kluk v šedé mikině s logem naší firmy, co ho najdete jen v krabici s archivními mikinami. Tiché „ahoj“, o číslo větší visačka „Stážista“, pohled sklopený k teniskám. Jmenoval se Adam. Posadili ho ke mně, prý „ať se kouká, jak to děláme“. V té době jsme se po dvou slabých kvartálech snažili vypadat jako firma, která ví, co dělá.
„Vy jste tady jak dlouho?“ zeptal se po obědě.
„Pátý rok,“ odpověděl jsem a snažil se zaznít nenuceně. Pátý rok v produktovém týmu, pátý rok dynamiky, která je dynamická hlavně na slajdech. Pátý rok mezi charismatickým CEO a přetíženým CFO, kteří se střídali v roli hlasu z nebe a škrtače z pekla.
Adam mlčky přikývl a vytáhl zápisník. Ne telefon. Zápisník. Zvláštní.
Kluk, který kladl nesprávné otázky
Stážista se nenápadně ptal na věci, na které se stážisté obvykle neptají. Ne na náš kód, ale na *důvod*, proč tahle funkce v roadmapě zůstává už třetí verzi bez data. Ne na to, co měříme, ale proč to měříme zrovna tak. Jednou se při standupu zeptal CEO, proč posíláme nabídky klientům ještě před tím, než je hotový pricingový model. Zasmál se tomu jen CFO.
Všiml jsem si, že Adam chodí na schůzky, na které ho nikdo nepozval. „Jen poslouchám,“ omluvně ukazoval zápisník. Nikdo ho nevyhodil, protože všichni byli přesvědčení, že ho pozval někdo jiný. A taky proto, že stážista přece neruší. Stážista se učí.
Začal jsem si ho všímat. V kuchyňce pil kávu z hrnku s prasklým uchem – *2015 Alpha Night*. Ten rok jsem ještě v téhle firmě nebyl. Hrnek by neznamenal nic, kdyby si ho po sobě neumyval s takovou samozřejmostí, jako by ho sem kdysi sám přinesl.
Mikrootvory v kulisách
První prasklina v kulisách se objevila, když jsem Adama přistihl, jak na chodbě odchytává našeho právníka. „Potřebuju si ujasnit interní investiční dohody,“ řekl. Právník se na zlomek vteřiny zarazil, jako by se rozhodoval, jestli si má připomenout, kdo s kým mluví. Pak mu vysvětloval pojmy, které by stážista nepotřeboval ani u státnic: *drag-along, tag-along, liquidation preference*. Adam si dělal poznámky tak rychle, až jsem mu je chtěl nabídnout zkopírovat.
Druhá prasklina: sysadmin mi řekl, že „nováček“ má v repozitáři read přístup do archivní složky *proto/history*. Nikdo jiný mimo vedení ji neviděl. „Asi omyl,“ mávl sysadmin. „Nebo mu to pustil sám šéf.“ Těžko říct. Sám šéf byl zrovna měsíc v kuse mimo – vyjednával bridge investici, bez které by nám za tři měsíce došla hotovost.
Třetí prasklina: CFO se Adama zeptal, co si myslí o plánu zrušit podporu pro staré zákazníky na on-premise instalaci. Zeptal se *jeho* místo mě, produktového manažera. Adam pět minut mluvil o tom, jak on-premise drží dveře pro tři obrovské firmy, které jednou přejdou na cloud, když jim k tomu dáme důvod. Mluvil klidně, bez gest, jako by četl mapu, kterou si kdysi nakreslil. CFO jen přikývl. „Dobře,“ řekl. „Zatím nic nerušíme.“
Stážista proměnil rozhodnutí, které jsme měsíc připravovali, během pěti minut.
Staré logy, nová jména
Nedalo mi to. V noci, když v kanceláři bzučely jen rekuperace, jsem otevřel archivní složku *proto/history*. Byly tam první commity, ještě z dob, kdy se firma jmenovala jinak – Zebra Labs. Mnoho jmen jsem neznal. Jedno mě ale zaujalo: adam_z. Chvíli jsem si myslel, že je to pouhá shoda. Pak jsem rozklikl nejstarší commit.
- boj s CRONem, nikdo nebude vstávat ve tři ráno. – A.Z.*
Přeskočil jsem do Slackového historie exportu. A.Z. se bavil s naším současným CEO; vtipy o tom, jak „prodává charisma, zatímco A.Z. prodává realitu“. Dva různí lidé z týmových fotek, jeden znatelně chyběl na těch novějších.
Ráno jsem šel za naším HR. „Pamatujete někoho jménem Adam Z. z úplných začátků?“
Pokrčila rameny: „Historii před rokem 2019 mi nikdo nepředával. Vím jen, že zakladatelé byli tři, teď máme oficiálně jednoho – *narrativ*, víte jak. Pro investor relations je to čistější.“
„Jasně,“ řekl jsem a udělal, že odcházím. Než jsem došel ke dveřím, dodala: „Jestli to chcete vědět, podívejte se na obchodní rejstřík. Něco se měnilo loni v září.“
Investiční schůzka, která se zlomí v příběh
Týden nato dorazil do kanceláře důležitý investor. „Bridge“ visel ve vzduchu jako slovo, které se tváří technicky, ale voní po výplatě. Jako produktový jsem měl prezentovat roadmapu, CFO čísla a CEO výhled. Adama nikdo nepozval. A přesto si nenápadně sedl dozadu. Jako obvykle.
Investor měl zvláštní zvyk: když ho něco zaujalo, jemně klepal prstem do stolu. Klepal často, ale když došlo na otázku ohledně našich starých závazků vůči prvním zákazníkům, ztuhl. „Máte v dohodách něco, co nás může kousnout při dalším kole?“ zeptal se.
CFO se nadechl, že spustí. Adam zvedl ruku. „Mohu?“
Nikdo mu to nepřidělil. Nikdo ho ani neumlčel.
„V raných dohodách je klauzule o dlouhodobé podpoře on-premise instalací,“ řekl Adam klidně. „Pokud ji zrušíme, uplatní se *pari passu* s penalizačním koeficientem. Nechali jsme si tím otevřené dveře do tří korporací. Je to páka: přechod na cloud výměnou za rozšíření licence.“
Investor si ho prohlédl. „A vy jste…?“
„Adam Zadražil,“ řekl stážista. „Původní spoluzakladatel. Dnes tichý investor.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které se nedá vyplnit ani vodou z karafy. CEO se prudce pohnul, CFO zůstal úplně klidný – jen složil ruce na stůl, jako by vyčkával, co si s tím vyhledem počkáme.
„Na pár let jsem odešel,“ pokračoval Adam, „protože jsme se neshodli, jestli dělat produkt pro lidi, nebo pro grafy. Ale peníze jsem sem nechal. A teď, když jde o zásadní rozhodnutí, jsem chtěl slyšet, jak o firmě mluvíte. A jak o ní přemýšlíte.“
Investor mlčky přikývl. Já jsem poprvé spatřil, jak někdo umí být najednou stážista i zakladatel – a že ty dvě role nejsou tak daleko, jak jsem si myslel. Jedna se učí, druhá se ptá. Obě hledají chyby v kulisách.
Co se stalo potom
Neproběhla žádná výměna židle, žádné veřejné očištění pravdy. V dohodě s investorem zůstala naše páka na korporace, CFO přepsal plán nákladů, roadmapa se zúžila na to, co dává smysl, když víte, že dveře se otevírají tlakem, ne přáními. CEO si mě zavolal a řekl: „Dostaneš víc prostoru. Tvoje poznámky o staré podpoře byly správné.“ Mlčel jsem, protože moje poznámky to nebyly.
Adam si sundal visačku „Stážista“ až po měsíci. Nikomu k tomu nic neřekl. Někteří o něm pořád mluví jako o *tom klukovi, co byl chvíli u nás*. Já už vím, že „chvíli“ je ošidné slovo. V historii firmy se vyskytoval ve všech chvílích, jen pokaždé trochu jinak.
Začal chodit častěji. Ne jako majitel, který přepočítává židle, ale jako někdo, kdo zvedá papír z podlahy, protože mu záleží, jak to tu vypadá. Jednou mě požádal, abych mu poslal staré poznámky k prioritizaci. Poslal jsem mu i printscreeny prvních commitů s jeho handlem adam_z. Odpověděl jen: „Díky. Tenkrát jsem to psal v noci a byl jsem si jistý, že to nikdo nepřečte.“
„Přečetl,“ odepsal jsem. „Ale až o osm let později.“
Pointa, kterou jsem si musel naučit
Myslel jsem si, že příběhy o tichých investorech a tajných spoluzakladatelích jsou romantika pro blogy. V realitě se většina tajemství skládá z malých detailů: starý hrnek, přístup do zapomenutého repa, příliš dobré otázky. A taky z předpokladů, které si nikdo neověří, protože je pohodlnější žít uvnitř kulis.
Největší lekce ale nepřišla z obchodního rejstříku ani ze schůzky s investorem. Přišla ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že dobré firmy nejsou definované tím, kdo je na tiskové fotce. Definuje je schopnost vrátit se k tomu, co dávalo smysl na začátku – a mít dost pokory, aby to mohl připomenout kluk v mikině s prasklým hrnkem.
Adam je pro mě dodnes především *stážista*, a to v tom nejlepším slova smyslu: člověk, který se ptá, poslouchá a učí se. A přitom – nebo právě proto – dokáže měnit směr.
Kdybych měl ten příběh zkrátit do jedné věty, zněl by takhle: *Největší moc v místnosti mívá ten, jehož se nikdo neptá, protože všichni předpokládají, že ještě nic neví.*
