
Na příletové tabuli naskakovaly časy jako srdeční arytmie. „Lisabon – přistálo.“ Zatímco jsem v ruce mačkal papírový kelímek s kávou, přemýšlel jsem, jaké to bude: jestli z letadla vyjde ta stejná Aneta, kterou jsem před půl rokem vyprovodil v mikině a s kufrem, co skřípal, nebo někdo úplně jiný. Vrátila se ta druhá. Solí vybělené vlasy, červená rtěnka, batoh s nášivkami měst, ve kterých jsem nikdy nebyl. Vypadala, jako by se jí kůže o půl čísla zvětšila – najednou se do ní pohodlně vešla.
„Ahoj,“ řekla a objala mě. Byl to vřelý, ale cizí dotek. Vůně oceánu a cizího prášku na prádlo.
Doma jsme vařili těstoviny a ona vyprávěla o lidech, kteří jedí pozdě, smějí se nahlas a místo „plánu“ říkají „uvidíme“. „Naučila jsem se být sama,“ řekla bez patosu a tím nejvíc změnila vzduch v kuchyni. Věděl jsem, co přijde. Připravil jsem si v hlavě věty na téma „pauza“ a „otevřený vztah“ – slovník, kterému jsem se chtěl vyhnout, ale který si mě našel.
„Nechci se rozejít,“ řekla. „Jen nechci zapomenout, co jsem našla.“
„A cos našla?“ zeptal jsem se.
„Místo uvnitř, kde je ticho, a přitom tam nejsem sama,“ odpověděla. „A taky trochu odvahu.“
To nebyl scénář, na který jsem měl připravené repliky. Zkoušel jsem vtip, že ticho doma máme, když se zasekne router. Nesmáli jsme se.
Spali jsme vedle sebe jako pasažéři v nočním vlaku: blízko a přitom každý na jiné trati. Ráno jsem v koupelně našel její nový zubní kartáček s korkovou rukojetí. Cítil jsem se jako ve vlastním bytě na návštěvě. V práci jsem se přistihl, že prohlížím její Instagram – v Lisabonu byla odvážnější i na fotkách. Zazdil jsem oběd, protože jsem se bál, že mi je smutek vidět v obličeji.
Večer jsem to nevydržel. „Jestli chceš být s někým jiným, řekni,“ vyhrkl jsem.
Aneta se na mě dlouho dívala. „Ne. Chci být s tebou. Ale nesmím se do nás vrátit jako do pyžama, ve kterém se přestanu hýbat.“
Sedli jsme si ke stolu a poprvé jsme mluvili o našem vztahu jako o něčem, co se dá navrhnout. Ne „dát dohromady“ – navrhnout. Aneta vyndala z batohu deník a vytáhla tužku. „Pojďme vymyslet pravidla, ve kterých se oba nadechneme.“
Na chvíli mi to přišlo směšné. Pravidla lásky na papír? Ale pak mi došlo, že když může mít manuál kávovar, možná si ho zaslouží i dva lidi, kteří se snaží rozumět tomu, co se změnilo.
První věc, na kterou jsme přišli, byla odvážná: dva pokoje. Na tři měsíce. Ne jako trest, ale jako prostor. Každý svůj stůl, svou postel, svůj chaos. S tím, že třikrát týdně „randíme“ – ne že „jsme doma spolu“, ale že se pozveme: kino, procházka, večeře, cokoliv. V jiných dnech se můžeme míjet bez viny a bez povinných společných „nic“.
Druhé pravidlo: čtvrteční sólo. Jeden večer v týdnu každý sám se sebou. Knihovna, bazén, koncert, toulání městem – žádné vysvětlování, jen „zpráva o přežití“ před spaním. Důvod byl prostý: Lisabon jí ukázal, že samotě se nemusí utíkat, dá se na ni těšit. A já jsem si uvědomil, že jsem dlouho sbíral samotu jen jako drobné z gauče.
Třetí pravidlo: roční minierzasmus. Každý rok jeden měsíc mimo společnou rutinu. Práce v cizině, rezidenční pobyt, trek. Ne „pauza od vztahu“, ale „dovolená na jiné frekvenci“, kde si oba přivezeme něco zpátky. Aneta slíbila, že mě naučí sbalit batoh, aby neskřípal.
A poslední: radikální zdvořilost. Mluvit o věcech dřív, než se z nich stanou stíny. Zní to banálně. Nejspíš proto to funguje hůř než jakákoli exotická dohoda.
Podepsali jsme to. Doslova. Na spodní okraj papíru: „verze 1.0, datum, jména“. Když odcházela do svého pokoje, řekla: „Dneska večer se zvu já. V deset střecha a deky. Uvidíme Perseidy.“
První týdny byly absurdní a krásné. Zaklepávání na dveře vlastního bytu. Vzkazy na lednici: „Čtvrteční sólo – kino, nečekej na mě s večeří. A.“ Zjistili jsme, že když víš, že se „uvidíte na rande“, méně se hádáš o ponožky. V pracovní únavě se stát spolubydlícími není porážka – je to pauza, ve které se můžeš těšit.
Byl jsem podezíravý ke všemu, co by mohlo smrdět „otevřeností“ ve špatném smyslu, ale naše pravidla nás podivně uzavřela k sobě. Ne do klece, spíš do pracovního sešitu, kde dává smysl gumovat a kreslit znovu. Aneta mi přestala být „jiná žena z Lisabonu“ a stala se ženou, která umí – a chce – žít i se mnou jinak.
Když přišel její čtvrteční sólo večer, vracela se někdy pozdě. Čekal jsem nastražený. Jednou jsem se zeptal: „Potkala jsi někoho?“ Odpověděla: „Ano. Sebe.“ A pak dodala: „A tebe, protože dneska vím, že tě chci pozítří vidět víc.“
Nevím, jestli je to romantické, ale je to pravdivé.
V listopadu odjela na měsíc do Bergenu na projekt s klimatem. Posílala mi fotky deště, který se neptá, jestli může pršet. Já jsem zůstal v Praze a najednou jsem měl k dispozici svůj čtvrteční sólo každý den. Zjistil jsem, že jsem si za ty roky zvykl neptat se sám sebe na nic, co by nešlo vyřešit e-mailem. Napsal jsem jí dopis na papír – poprvé od promoce. O tom, že dům beze zvuku kroků zvenku je jen dům. A že se těším na středu, kdy se „pozveme“.
Když přijela, nepůsobil její kufr jako konkurence. Voněla deštěm a rybou, kterou jsem neuměl pojmenovat. Na střeše jsme si dali čaj z termosky a dívali se na paneláky, které najednou vypadaly jako vlny. Řekla: „V Bergenu jsem si uvědomila, že Erasmus mi dal odvahu být sama. A ty jsi mi teď dal odvahu být s někým – ne tak, že do něj vlezu, ale že s ním jdu.“
Čekal jsem, že Erasmus nám vztah rozbije, nebo ho přinutí stát se „otevřeným“ v tom nejnepříjemnějším významu. Místo toho z něj udělal projekt – ne chladný, ale živý. Dá se na něm pracovat, dá se verze 1.0 updatovat, dá se přidat modul, který jsme ještě nepotřebovali. A přitom zůstává to hlavní: my dva a chuť mít se pořád na co těšit.
Překvapivá dohoda nebyla o tom „co si dovolíme s ostatními“. Byla o tom, co si dovolíme sami sobě – prostoru, tichu, návratům. Vztah jsme nezachránili tím, že jsme přidali hlídače na hranice. Zachránili jsme ho tím, že jsme zvětšili území.
Ta naše pravidla visí pořád na lednici. Vpravo dole je drobný podpis: „verze 1.3“. Přidali jsme „nedělní snídani bez mobilů“ a „jednou za čtvrtletí víkend mimo město i mimo plán“. Občas se na ten papír dívám a připadám si směšně dospělý. A pak si vzpomenu na první večer na střeše – a říkám si, že jestli někdy budeme mít děti, jednou jim vysvětlím, že rodiče drží pohromadě ne sliby, že se nic nezmění, ale odvaha změnu spolu vymýšlet.
A to je celá pointa: návrat z Erasmu nebyl návrat k nám, ale k sobě – a teprve potom k nám. Kdo se vrátí jiný, nemusí odejít. Stačí mu dát klíč od druhých dveří v tom samém domě.
SPOLEČNOST
SPOLEČNOST
HISTORIE
Chcete pravidelně dostávat novinky z webu NetPark? Vložte svou e-mailovou adresu a budeme vám posílat pravidelný souhrn článků.
© 2020–2025 NetPark.cz. Všechna práva vyhrazena.