Čert a Mikuláš: kde se vzala prosincová trojice a co vlastně znamená
V podvečer 5. prosince se u českých dveří ozve zaklepání, někdy i zařinčí řetěz a do bytu vstoupí zvláštní výprava: biskup s berlou, anděl s košíkem a chlupatý čert s pytlem na zádech. Děti recitují básničky, dospělí vaří čaj nebo svařák a celé to trvá pár minut. Přesto má tahle drobná „scéna“ hluboké kořeny, překvapivě bohatou symboliku a dějiny, které sahají od středověkých legend po moderní pedagogiku.
Kdo byl svatý Mikuláš a proč přichází 5. prosince
Historická postava Mikuláše z Myry (dnešní Turecko) žila na přelomu 3. a 4. století. K legendám patří jeho štědrost vůči chudým dívkám, námořníkům a dětem. Kult svatého se šířil Evropou od raného středověku a spolu s ním i zvyk obdarovávat kolem 6. prosince, dne jeho svátku. V Čechách se tradice vžívá ve středověkých městech, kde školáci dostávali drobné almužny a pečivo (*mikulášské rohlíky*), a v baroku, kdy se ustálila liturgická podoba biskupa s mitrou a berlou.
Večer 5. prosince je „práh“ svátku: příchod světce v předvečer svátku odpovídá starému křesťanskému rytmu vigilií – bdění před významným dnem. Zároveň odpovídá i zimnímu cyklu: je to krátké světlo uprostřed brzkých nocí.
Odkud se vzal čert a anděl
Po boku světce se v Evropě vyvinuli různí průvodci: v Německu Knecht Ruprecht, v alpském prostoru Krampus s rohy a řetězy, ve skandinávii kozel Joulupukki. V českých zemích se postupně ustálila trojice Mikuláš – anděl – čert, kde každý nese jasnou roli:
- Mikuláš je autorita a spravedlivý „soudce“, ale zároveň milosrdná postava, která dává šanci začít znovu.
- Anděl zosobňuje dobro, ochranu a odměnu – vnáší světlo, klid, pohlazení a sladkosti.
- Čert přináší napětí a „zkoušku“: připomíná, že činy mají důsledky, ale jeho moc je omezená – stojí pod dohledem světce.
Trojice tak vytváří divadelní morální scénu: spravedlnost, milosrdenství a odpovědnost v pěti minutách domácího „mystéria“.
Jak se tradice proměňovala
Od 17.–18. století se mikulášské obchůzky šíří městy i venkovem. Děti dostávaly sušené ovoce, ořechy, perníky, někde i pečivo s podobou biskupa. V 19. století se objevují první kostýmy, koše a pytle, na dvorech se dělaly menší „strašidelné“ scény. V meziválečném období k tradici přibývá dobročinný rozměr – sbírky pro chudé, dětské domovy či nemocnice.
Za socialismu se křesťanský rámec potlačuje, ale zvyk přežívá v „sekulární“ podobě: Mikuláš s andělem a čertem chodí i do školek a podnikových kluboven. Po roce 1989 se vrací církevní akce i městské průvody, zároveň sílí komercionalizace: kostýmy, balíčky, agenturní mikulášové.
Symbolika a „smysl hry“
Pro dítě je mikulášský večer rituál přechodu: ohlédnutí za rokem a krátké veřejné přiznání, co se povedlo a kde je co zlepšit. Strach je zde kořením, nikoli cílem; v bezpečném rámci pomáhá dětem zpracovat vinu a úlevu („přiznám, napravím, dostanu šanci“). Odpuštění přichází okamžitě – v podobě úsměvu, podání ruky, pohlazení a malého dárku.
Proto je důležité, aby čert nepřekračoval roli: řetěz může zařinčet, pytel může symbolicky „hrozit“, ale dítě se nesmí cítit bezmocné. Mikuláš má být vlídný a pevný, nikoli přísný soudce; anděl má tlumit napětí, ne se vznášet mimo scénu.
Regionální podoby a příbuzní „bratranci“
V Čechách a na Moravě najdeme rozdíly v kostýmech i rekvizitách – alpský krampus pronikl na jih Moravy a Šumavu, jinde převládá tradiční saze, kožešina a košík. Slovenská tradice je velmi blízká, v Polsku chodí Mikołaj, v Německu Nikolaus s Ruprechtem, v Rakousku a Bavorsku má 5. prosinec často krampuslauf, hlučný průvod masek. Nizozemský Sinterklaas přijíždí parníkem už v listopadu a dárky nosí až 5. prosince večer (*Pakjesavond*). Všechny tyto větve spojuje stejný kořen: prosincová dobročinnost a výchovná připomínka.
Co dáváme do balíčku a proč
Tradiční obsah je jednoduchý a symbolický: jablko (zdraví), ořechy (pracovitost, vytrvalost), perník nebo mandarinka (sladkost života). Moderní balíčky přidávají čokoládu a drobné hračky; stojí za to myslet na míru a kvalitu – Mikuláš není „druhé Vánoce“, ale drobné potvrzení snahy a šance na zlepšení. V některých rodinách se dává i kousek uhlí nebo brambora jako hravá připomínka „co příště líp“.
Jak udělat „dobrého Mikuláše“ doma
- Domluvte hranice: co je dovoleno (zazvonit, zařinčet), co ne (strašit únosem, sahat dětem do tváře, zvedat je).
- Připravte scénář: Mikuláš se ptá na konkrétní věci, pochválí, připomene jednu věc ke zlepšení a dá jasný, malý úkol („Zítra ráno pozdravím a prostřu talíře“).
- Zapojte děti: básnička, písnička, obrázek pro anděla – dítě je spoluhráč, ne obžalovaný.
- Zakončete pozitivně: podání ruky, „plán na příště“, společná fotka bez masek.
Bezpečnost a respekt
Pokud po domech chodí cizí skupina, mějte přehled kdo přichází a jak se chová. Malým nebo senzitivním dětem zvolte jemnější verzi (jen Mikuláš s andělem). Myslete na citlivé děti, děti s PAS či úzkostmi – tradice se dá přizpůsobit tak, aby byla laskavá, nikoli traumatizující.
Ekologie a ohleduplnost
Kostýmy vydrží roky, když sáhnete po textilu a papíru místo jednorázových plastů. Balíček lze poskládat z českých jablíček, ořechů, perníku od místních a jedné kvalitní čokolády. Řetězy a zvonce používejte s rozumem – sousedé ocení, když se z rituálu nestane noční festival decibelů.
Příběhy, které vydrží
K večeru patří i čtení nebo vyprávění. Dětem sedí legendy o Mikulášově štědrosti nebo krátké pohádky, které vyzdvihují odvahu přiznat chybu a radost z nápravy. Právě v tom je mikulášský večer hodnotný: ukazuje, že svět je laskavý a spravedlivý zároveň – a že i když děláme chyby, můžeme je napravit a jít dál.
Proč si tradici držet
Mikuláš s andělem a čertem je jen pár minut hry, ale drží v sobě starou zkušenost komunity: že děti rostou nejlépe tam, kde slyší pravdu bez ponížení a dostávají šanci „zkusit to zítra líp“. Když se večer 5. prosince zavřou dveře a v předsíni dozní řetěz, nezůstává po nich strach, nýbrž lehčí vzduch. A o to v prosinci jde – přinést do tmy světlo, které se vejde do košíku i do hlasu, který řekne: „Jsem na tebe pyšný. Ať je ten příští rok zase o kousek lepší.“
