Albrecht z Valdštejna: muž, který chtěl řídit bouři

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583–1634) je největší paradox českých dějin raného novověku. Z chudého osiřelého rytíře se stal nejmocnější vojevůdce Třicetileté války, podnikatel s armádou a vizionář, který chtěl Evropě vnutit pořádek z chaosu. Nakonec skončil jako státní zrádce – nebo spíš jako oběť strachu – zavražděn ve čtvrtek 25. února 1634 v chebském Pachelbelově domě. Jeho život je příběhem moci, peněz a strategie v době, kdy se starý kontinent měnil v zápisník bitev.

Z Hradce k hvězdám: jak se rodí „Wallenstein“

Narodil se v Heřmanicích u Jaroměře do chudnoucí větve rodu Valdštejnů. Brzy osiřel, učil se u jednoty bratrské, ale po studiích v Olomouci a na cestách po Evropě konvertoval ke katolicismu – krok kariérní i upřímně pragmatický. Oženil se výhodně (dvakrát), získal rozsáhlá panství a především peníze. Jeho hvězdný znak a astrolog, který mu věštil velké věci, nejsou jen legenda: Valdštejn opravdu věřil, že řád se dá vypočítat.

Třicetiletá válka: podnikatelský plán na armádu

Po porážce stavovského povstání (1620) nabídl císaři Ferdinandovi II. to, co nikdo jiný neuměl: soukromě financovanou armádu. Najal vojáky, živil je z rekvizic a kontribucí, vyjednával zakázky, stavěl zbrojní podniky i přístavy. Za služby dostal titul generalissimus, vévodství Frýdlantské, později Meklenburské, a z drobného šlechtice se stal zeměpán s vlastním státem uprostřed říše. Jeho vojenství bylo moderní: logistika, zimní ubytování, pevnostní systém, důraz na disciplinu a vycvičené důstojníky.

Slavná tažení a první pád

Proslavil se v severoněmeckém tažení (1625–1629) proti mansfeldovcům a Dánům, udržel Baltské pobřeží, obsadil Meklenbursko. Jenže jeho moc děsila spojence i dvůr. Aristokracie mu záviděla, císař se bál jeho popularity a tvrdé kontribuce vyvolávaly nenávist měst. Roku 1630 byl pod tlakem knížat a Španělů odvolán. Když však po vylodění Gustava II. Adolfa začala říše hořet, císař jej znovu povolal.

Druhá hvězda a strategie míru

V letech 1632–1633 vedl armádu proti Švédům a Sasům. U Lützenu padl Gustav Adolf, ale bitva skončila nerozhodně; Valdštejn zůstál pánem pole i pochybností. Čím dál víc prosazoval separátní mír se Sasy, chtěl válku ukončit kompromisem, ne zničit protivníka. Z pohledu dvora to vypadalo jako nepochopitelná vlažnost – anebo nebezpečná samostatná politika.

„Plukovníci přeběhli“: cesta k Chebu

Na začátku roku 1634 dvůr sepsal tzv. pragmatickou sankci pro armádu, která Valdštejna obcházela. Současně proti němu rozjela klika nepřátel pomlouvačskou kampaň: prý jedná s nepřítelem, chce si vytvořit vlastní království, zradí. Vzpoura části důstojníků (Pappenheimovci byli pryč, ale Illo, Kinský, Trčka drželi s ním) zůstala polovičatá; řada pluků přísahala spíš císaři než jemu. Valdštejn pochopil, že je izolován, a s nejvěrnějšími – Vilémem Kinským, Adamem Trčkou, Jindřichem Illem a kapitulářem Neumannem – ustoupil do Chebu, města na hranici, odkud chtěl prchnout k Sasům nebo Švédům a vynutit si mír.

25. únor 1634: vražda v Pachelbelově domě

V Chebu mezitím dorazil irský plukovník Walter Deveroux a další důstojníci věrní dvoru. Večer 25. února v Pachelbelově domě zvali valdštejnovy nejbližší na večeři – Illo, Kinský, Trčka byli v sále pod záminkou přípitku pobiti (padla i slavná věta „Per il Imperatore!“). Samotný Valdštejn byl ubytován v Zlatém jednorožci na náměstí. Neozbrojený, nemocný a vyčerpaný stál u okna, když vtrhl Deveroux se strážemi. Halčberna (halapartna) a jediný bod do boku ukončil život muže, který poroučel desetitisícům. Vrah dostal odměnu, dvůr úlevu a Evropa další důvod k legendám.

Zrádce, nebo poslední realista?

Co Valdštejn plánoval? Korunu? Vlastní stát? Anebo jen chtěl vynutit příměří, než se říše rozpadne? Prameny mluví oběma směry. Jisté je, že byl politicky nebezpečný: uměl sehnat peníze, vojáci ho milovali, jednal napřímo se Sasy i Švédy a nerad poslouchal. V době, kdy se válka stala byznysem a náboženskou fasádou, působil jako manažer míru, který nečeká na svolení. Pro absolutistický dvůr to byl hřích větší než zrada.

Dědictví: mýtus, hospodář a moderní vojevůdce

Po smrti byl vyobcován z legend i panství; mnohé majetky připadly státu či vítězům u dvora. Přesto zůstal v paměti jako „Wallenstein“ – muž s hvězdou na nebi a hvězdárnou v hlavě. V politické ekonomii války byl průkopníkem: zavedl logistické řetězce, zimní ubytování regimentů, centralizoval zásobování a chápal, že armáda je systém. V architektuře po něm zůstal Valdštejnský palác v Praze – demonstrace moci, ale i vkusu doby. V evropské politice zůstal otazník: kdyby přežil a prosadil severní mír, skončila by třicetiletá válka dřív?

Život v bouři: jeho doba v kostce

Valdštejn žil v epoše, kdy se náboženské štíty přestávaly krýt s mocenskými mapami. Katolíci proti protestantům, Habsburkové proti Švédům a Francouzům, ale ve skutečnosti dynastie, finance a obchodní trasy. Třicetiletá válka byla laboratoří státotvorné modernity: stálé daně, žold, úvěry, „vojensko-podnikatelský komplex“. Valdštejn na ní vyrostl – a padl, když se pokusil laboratoř řídit podle sebe.

Epilog: ticho v Chebu

V Chebu dnes u Pachelbelova domu a v Zlatém jednorožci najdete expozici o posledních hodinách vévody frýdlantského. Místnost, kde ho probodli, je malá a plná ticha. Tady nejmocnější muž říše pochopil nejstarší pravdu politiky: armáda, kterou vybudujete, patří tomu, kdo podepisuje patenty – a strach dvora je silnější než vděk. Valdštejn chtěl z bouře udělat řád. Bouře mu odpověděla nočním bodnutím.

A snad právě proto jeho příběh fascinuje dodnes: je to příběh o tom, jak daleko se dá dojít, když spojíte inteligenci, peníze a disciplínu, a kam až padnete, když k nim přidáte nezávislost. V zemi, která si pamatuje porážky i génie, v něm slyšíme varování i výzvu: řídit dějiny je lákavé – ale dějiny si nenechají poroučet zadarmo.