Kouzelník Žito: šprýmař krále Václava IV., postrach nafoukanců a hrdina z českých pověstí

Jedni ho znají jako dvorního „mága“, který králi Václavovi IV. odlehčoval trůn žerty, druzí jako lidového mstitele, jenž si bere na paškál lakotu a pýchu. **Kouzelník Žito** je postava, která vznikla na pomezí kronik, středověké zábavy a lidového vyprávění. Nejde o učebnicově doloženého člověka, ale o žánrovou figuru – a přesto o něm víme překvapivě hodně. Pojďme si ho rozebrat poctivě: odkud se vzal, co „uměl“, co je na něm pravda a proč nás baví dodnes.

Odkud Žito přišel: mezi kronikou a hospodskou historkou

Jméno Žito se výrazněji objevuje v raně novověkých pramenech – nejčastěji u Václava Hájka z Libočan (16. století). Do povědomí široce vstoupil v 19. století díky sbírkám pověstí (Alois Jirásek aj.). Historický „doklad“ jediné konkrétní osoby chybí; nejspíš jde o složený obraz potulného kejklíře, dvorního šaška a iluzionisty. Žánrově patří k tricksterům – mazaným hrdinům, kteří převracejí svět naruby, aby ho narovnali.

Dvůr Václava IV.: proč se tu šprýmy tak dařily

Pozdně středověké dvory milovaly zábavu se špetkou odvahy. Šašci a kejklíři měli svobodnější jazyk než dvořané – směli říct i to, co by se jinak netolerovalo. Václav IV. měl pro takové umění slabost. V tomhle prostředí se Žito skvěle hodil: bavil i nastavoval zrcadlo, a to bez krve a bez káznic.

Co Žito „dělá“ v pověstech: pět typických kousků (rozvedeno)

1) Zrcadlo lakotě: kupec a „zmizelé“ zboží

Varianta z tržiště patří k nejznámějším. Lakomý kupec má falešná závaží, míchá staré se zkaženým a kasu plní lichvářským úrokem. Žito přijde v převleku, koupí trochu zboží, zaplatí „správně“… a vzápětí před zraky davu „nechá krám vyprázdnit“. V jedné verzi použije čistou iluzi (zástěny, dým, šikovné komplice), v jiné se spokojí s prostou matematikou: rozpočítá přemrštěné ceny, na stůl vyrovná poctivá závaží a nechá lidi vidět rozdíl. Efekt je stejný – kupec přijde o pýchu, někdy o část zisků, ale hlavně o pověst. Pointa nebývá krutá: Žito často vrátí část zboží chudým, zbytek nechá kupci – „ať zkusí, jak chutná poctivý obchod“. Dnes bychom řekli: odhalení triku před publikem.

2) Ponížení pýchy: „měšťané jako husy“

Motiv „proměny v husy“ se vypráví různě – někde doslova kouzlem, jinde jako velká mystifikace. Žito pozve pyšné měšťany na zábavu a předem „pošteluje“ sálek: světla, zrcadla, masky, herci v zákulisí. Když se špalír mocných usadí, rozjede scénu, v níž se jejich vlastní manýry a fráze vrátí jako kejklířská groteska. Někdo kdáká, jiný se okřikuje, třetí se nechá navést k trapnému tanečku – a publikum se poprvé směje pánům místo s pány. Není to šikana; je to sociální převrácení na hodinku, aby se ukázalo, že titul ještě není charakter. Po „kouzle“ padne přípitek – a měšťané obvykle zjihnou. Z husy je zpátky člověk.

3) Váha spravedlnosti: řemeslník dostane zaplaceno

Tady bývá Žito nejlidovější. Chudý švec či tesař odvádí práci, ale pán škrtí groše. Žito předstoupí s velkými miskovými vahami. Na jednu misku pokládá hotové dílo (boty, truhlu), na druhou groše – tak dlouho, až se vyrovnají. V jedné verzi zváží čas: na dřevěném prkénku rýhuje dny a hodiny a každé rýze přiřadí minci – aby bylo vidět, kolik života řemeslník do práce vložil. Síla výjevu je v jednoduchosti; i přihlížející pochopí, že „všechno má svou váhu“. Někdy Žito pánovi přidá poučení: „Kdo si zlevní cizí práci, zlevní sám sebe.“ A je po sporu.

4) Dvorní lekce: král, lichotníci a „neviditelná pečeně“

U dvora bývá Žito nejsmělejší – a zároveň nejjemnější. Oblíbená scéna pracuje s lichotníky. Kuchyně údajně chystá zázračnou pečeni, kterou uvidí jen „urození a čistí“. Žito samozřejmě přinese prázdný tác. Lichotníci se předhánějí v popisu skvělé chuti, jen aby nepřiznali, že nevidí nic. Král (v některých verzích sám Žitův spojenec) se usměje, zvedne víko – a celé síni dojde trapas. Smích uvolní napětí a zároveň se pošle jasný vzkaz: „Kdo se bojí říct pravdu, je k ničemu.“ Funguje to dodnes – jen místo prázdného tácu by stačila prázdná prezentace na poradě.

5) Škola z pověsti: jak dělá z diváků spoluhráče

Žitovy příběhy nepůsobí přísně. Jsou to „školy hrou“. Vždycky vtáhne publikum: nechá lidi z trhu držet závaží, požádá dvořany, ať popíšou „neviditelnou pečeni“, dá dětem do ruky provaz a „kouzlí“ s nimi. Tím se z diváků stanou svědci – a někdy i spolupachatelé – kteří odcházejí s vlastním poznáním. Je to rafinovaná režie: pointa se nezjeví shůry, vznikne v hlavách těch, kdo byli přítomní. Proto se příběhy tak snadno předávaly dál a rostly s každým dalším vyprávěním.

Kouzelník, mág, kejklíř: jak mu vlastně říkat

Středověk neodděloval iluzionistu od „mága“ tak přísně jako my. Žito stojí na pomezí: ovládá triky, rozumí psychologii davu, umí mluvit a pozorovat. Kdyby žil dnes, byl by to iluzionista s ostrým humorem a sociálním citem – něco mezi komikem, kouzelníkem a investigativcem, který odkrývá fígle.

Co je doložitelné a co poetika

Co je ověřeno: vazba k dvoru Václava IV., role dvorního šprýmaře, sociální rozměr příběhů a jejich staré literární kořeny (Hájk, obrozenské sbírky).

Patří legendě: konkrétní jména „obětí“, doslovná „kouzla“ a přesné datace; v těch se kroniky i pověsti rozcházejí a rády přibarvují.

Proč nás Žito baví dodnes

Protože propichuje bubliny bez krutosti a staví se za slabší. Umí vrátit sebevědomí těm, které systém přehlíží, a ubrat pýchy těm, kteří si zvykli, že jim všechno prochází. A dělá to způsobem, který nesnižuje – spíš zlehčuje a vrací měřítko.

Stopy v kultuře

Na Žita narazíte v kronikách, pověstech 19. století, na divadle i ve filmech. Jméno dnes občas používají i performeři – tam už nejde o historickou návaznost, spíš o symbol chytrého vzdoru.

Malá závěrečná pointa

Když z legendy odfouknete kouř, zůstane rychlý rozum, řemeslo a cit pro spravedlnost. Žito nechává zmizet pýchu a objevovat se zdravý rozum. A to je kouzlo, které nestárne.