Klaun zabiják: Temný příběh Johna Wayna Gacyho

Na první pohled byl obyčejným mužem z chicagského předměstí. Úspěšný podnikatel, aktivní člen místní komunity, dokonce klaun, který navštěvoval nemocné děti. Všichni ho znali jako veselého „Poga“, který rozdával úsměvy. Jen málokdo tušil, že právě on v sobě skrývá jednoho z nejkrutějších sériových vrahů moderní historie. John Wayne Gacy v průběhu šesti let zavraždil nejméně třiatřicet mladých mužů a chlapců. Jeho případ otřásl Amerikou a navždy změnil to, jak společnost vnímá „přátelské sousedy“.

Dětství poznamenané násilím

Gacy se narodil 17. března 1942 v Chicagu jako druhé dítě v rodině. Jeho otec byl alkoholik, často fyzicky i psychicky týral manželku i děti. John byl citlivý chlapec, který se snažil otci zalíbit, nikdy se mu to však nepodařilo. Už v dětství trpěl zdravotními problémy – slabým srdcem i častými mdlobami. Spolužáci ho kvůli tomu šikanovali a otec ho považoval za slaboch.

Právě tato kombinace – touha po uznání a hluboký pocit méněcennosti – formovala Gacyho osobnost. Jako dospělý dokázal být okouzlující a přesvědčivý, ale pod povrchem v něm narůstala agrese a nenávist.

Život na oko: podnikatel, manžel a klaun

V dospělosti se Gacy dokázal prosadit. V Chicagu si založil vlastní stavební firmu, která zaměstnávala především mladé muže. Angažoval se v místní politice, dokonce pořádal večírky, na které zval i policisty a úředníky.

Oženil se dvakrát. Jeho první manželství skončilo krátce po tom, co byl v roce 1968 odsouzen za sexuální obtěžování mladistvého chlapce. Ve vězení strávil pouhých 18 měsíců a po propuštění začal nový život. Podruhé se oženil v roce 1972, ale manželství se rychle rozpadlo, když jeho žena objevila podivné chování a vysvětlení pro tajemné zápachy v domě.

Veřejně však Gacy vystupoval jako „klaun Pogo“ či „Patches“. Navštěvoval nemocnice, charity a dětské akce. Pro okolí byl oblíbený muž, který rozdával radost – nikdo by netipoval, že stejný člověk ve sklepě svého domu hromadí mrtvá těla.

Metody vraha

Jeho oběti byly většinou teenageři nebo mladí muži, často ve věku 14 až 21 let. Některé najímal do své firmy, jiné zastavil na ulici a nabídl jim práci, cigaretu nebo drogy.

Oblíbenou fintou byl „kouzelnický trik s pouty“. Gacy ukázal mladíkovi, jak si připoutat ruce za zády, a slíbil, že ho během okamžiku zase osvobodí. Jakmile ale oběť skončila spoutaná, stala se jeho vězněm. Následovalo sexuální zneužití, mučení a nakonec smrt – většinou uškrcením provazem nebo tzv. „garotou“, smyčkou dotaženou dřevěnou tyčí.

Celý proces byl promyšlený a opakovaný. Zatímco na veřejnosti se smál a bavil, doma provozoval rituály hrůzy.

Dům hrůzy

Gacyho dům na chicagském předměstí se stal symbolem zla. Pod domem měl nízký prostor, tzv. crawl space, kam ukryl většinu těl. Postupně tam pohřbil 26 obětí. Tři další ukryl na jiných částech pozemku a poslední čtyři vyhodil do řeky Des Plaines, když už se podzemní prostor zaplnil.

Sousedé si stěžovali na zápach, ale Gacy je vždy přesvědčil, že jde o kanalizaci nebo hnilobné dřevo. Je neuvěřitelné, jak dlouho dokázal své činy skrývat.

Zlom: zmizení Roberta Piesta

Rozuzlení přišlo v prosinci 1978. Patnáctiletý Robert Piest pracoval v lékárně, když mu Gacy nabídl výhodnou práci. Chlapec to zmínil kolegům, ale domů už se nikdy nevrátil. Jeho rodiče okamžitě nahlásili zmizení a policie začala pátrat.

Vyšetřovatelé zjistili, že Piest se skutečně setkal s Gacym. Když policie provedla domovní prohlídku, našla v jeho domě předměty patřící jiným pohřešovaným mladíkům. To byl začátek konce.

Krátce nato Gacy přiznal svou vinu. Popisoval, jak oběti zabíjel, a ukazoval, kde je pohřbil. Policisté pak z jeho domu postupně vyzvedávali tělo za tělem. Celkem jich bylo třiatřicet.

Soudní proces a poprava

V roce 1980 stanul Gacy před soudem. Jeho obhajoba tvrdila, že byl duševně nemocný, ale porota to odmítla. Byl uznán vinným ze všech vražd a odsouzen k trestu smrti.

Čtrnáct let čekal na popravu. Během té doby maloval obrazy – často klauny, lebky a autoportréty v masce „Poga“. Některé z těchto obrazů se později prodávaly za vysoké částky, jiní je naopak veřejně pálili na protest proti jeho zločinům.

10. května 1994 byl John Wayne Gacy popraven smrtící injekcí. Jeho posledními slovy prý bylo: *„Kiss my ass.“* – výsměch obětem i společnosti.

Odkaz hrůzy

Dodnes zůstává několik obětí neidentifikovaných. Existuje i podezření, že Gacy mohl zabít více lidí, než se prokázalo. Jeho obhájci i někteří vyšetřovatelé věří, že skutečný počet obětí mohl být vyšší.

Případ Johna Wayna Gacyho měl zásadní dopad na americkou společnost. Policie začala klást větší důraz na spolupráci mezi státy při pátrání po pohřešovaných, posílila se práce s databázemi DNA a změnil se i pohled veřejnosti na sériové vrahy – už to nebyli „šílenci v temném lese“, ale lidé, kteří mohli žít vedle vás.

Klaun, který zničil důvěru

John Wayne Gacy zůstává symbolem zrůdy ukryté za maskou přátelského souseda. Člověka, který uměl rozdávat úsměvy dětem v nemocnicích a zároveň v noci dusil mladíky pod vlastní střechou.

Jeho příběh je mementem: zlo se často neprojevuje navenek. A skutečný horor může začínat právě tam, kde se lidé cítí nejbezpečněji – doma.

Příběh Johna Wayna Gacyho se stal inspirací i pro film a literaturu. Už v 90. letech vyšel dokumentární snímek To Catch a Killer (1992), kde Gacyho ztvárnil Brian Dennehy, a který detailně ukazuje průběh vyšetřování a jeho zatčení. Později následovalo několik dalších filmových adaptací, například Gacy (2003), zaměřený přímo na jeho život a vraždy. Literárně byl případ zpracován v několika knihách, mezi nejznámější patří Buried Dreams: Inside the Mind of a Serial Killer (autorky Tim Cahill a Russ Ewing, 1986), která se snaží proniknout do psychiky tohoto vraha. V novější době se Gacyho příběh dostal i na Netflix v dokumentární sérii Conversations with a Killer: The John Wayne Gacy Tapes (2022), kde jsou využity autentické nahrávky jeho výslechů.