Velký požár Londýna (1666): jak katastrofa změnila pravidla pro oheň

V noci na 2. září 1666 se v pekárně Thomase Farrinera v Pudding Lane rozhořel malý plamen. Silný východní vítr ho během hodin proměnil v ohnivou řeku, která se přes dřevěné domy s doškovými střechami převalila na celé město. Velký požár Londýna trval čtyři dny, zničil jádro středověkého města a donutil Anglii přepsat, jak se má stavět, pojišťovat i hasit.

Město z hořlavého materiálu

Londýn poloviny 17. století byl labyrint úzkých uliček a přes sebe převislých dřevěných domů. Předchozí rok navíc přeběhla morová epidemie, takže sklady i domy byly přeplněné a mnoho lidí oslabených. Když se v Pudding Lane vznítila mouka a dřevěné uhlí, vítr roznášel jiskry na střechy ulic Fish Street Hill a k mostu London Bridge. Hlavní hasicí metoda – rozebírání domů – narážela na váhání městských autorit: lord starosta Bloodworth odmítal dát včas příkaz k bourání, protože se obával náhrad škody.

Čtyři dny, které změnily Londýn

Plameny se šířily na západ k St. Paul’s a na sever k Guildhallu. Katedrála sv. Pavla, obalená lešením a zaplněná zásobami knih, vzplanula a zhroutila se v ohnivém víru. Král Karel II. a jeho bratr vévoda z Yorku (budoucí Jakub II.) nakonec vyslali vojáky s sudy střelného prachu, aby vytvořili ohnové pásy. Záchrana přišla kombinací řízených demolic, oslabení větru a náhod, díky nimž se oheň nepřelil přes Fleet do Westminsteru. Bilanční čísla jsou mrazivá: přes 13 000 domů, 87 farních kostelů, radnice, sklady i mosty. Oficiálních obětí bylo vykázáno málo, ale reálný počet byl zřejmě mnohem vyšší, protože teplota v jádru požáru byla devastující.

Z trosek k novému městu

Katastrofa paradoxně otevřela prostor k modernizaci. Vznikl Fire Court, zvláštní soud, který rychle řešil spory majitelů a nájemců, aby se mohlo stavět. Rebuilding of London Act (1667) nařídil, že nové domy musí být z cihel či kamene, dostaly standardizované výšky, požární štíty a zděné příčky. Ulice se rozšířily, průchody narovnaly a náměstí otevřela světlu i průvanu. Velké urbanistické plány Sira Christophera Wrena a Johna Evelyna (široké bulváry jako v Římě) nakonec kvůli majetkovým vztahům neprošly, ale Wren přesto vtiskl městu novou siluetu: novou katedrálu sv. Pavla a přes padesát elegantních farních kostelů.

Oheň jako učitel pravidel

Požár změnil i přístup k riziku. Měšťané zakládají první pojišťovny proti požáru (Hand in Hand, Sun Fire Office), které začaly zřizovat soukromé hasičské sbory – jejich emblémy na domech dodnes občas uvidíte. Město postupně profesionalizuje noční hlídky, požární hlásky i vybavení: od háků a stříkaček k organizovaným četám. Monument to the Great Fire, 62 metrů vysoký sloup od Wrena a Roberta Hooka, slouží nejen jako památník, ale i jako vědecké pracoviště pro experimenty s gravitací a kyvadlem – symbol toho, že Londýn se rozhodl z neštěstí poučit, ne jen truchlit.

Co zůstalo dodnes

Když se dnes procházíte City, středověký chaos už samozřejmě nepoznáte. Cihlové a kamenné fasády, širší ulice a Wrenovy věže jsou právě dědictvím roku 1666. Moderní stavební předpisy, požární zóny, oddělené únikové cesty a požární pojištění mají svůj rodokmen právě tady. A především: města si od té doby lépe rozumějí s prázdným prostorem – s rozestupy, které sice nevidíme, ale které v krizové chvíli brání, aby se malý plamen stal osudem celé metropole.

Velký požár Londýna byl katastrofou, která spálila minulost a zároveň zapálila jiskru modernity. Uprostřed sutin se Londýn naučil stavět tak, aby další oheň městu už nepsal dějiny – a tenhle poučený plán přepsal nakonec i podobu všech velkých měst Evropy.